15. TEREZKA VYCHÁZÍ ZE SEBESTŘEDNOSTI- OCHOTA POMÁHAT, ZACHRAŇOVAT DRUHÉ LÁSKOU, OBĚŤMI A MODLITBOU

Velkou bolestí a ránou byl pro Terezku odchod její milované sestry Pavlíny do kláštera k sestrám karmelitkám. Tolik se trápila tím, že ji opustila. Trpěla, když při kratinkých návštěvách věnovala nejvíc času otci a ne jí, takže vážně onemocněla. Nemoc trvala dlouho. Připadala si opuštěná. Od té doby Terezka velmi posmutněla. Zdálo se jí, že všechno, na čem jí záleží, ztrácí. Život jí připadal smutný a šedý.

Velkou proměnu zažila na Štědrý den, když jí bylo devět let. Navenek se nestalo nic mimořádného, ale Terezka při pohledu na jesličky pochopila něco moc důležitého. Pochopila, že se do té doby velmi zaobírala jen sama sebou, svým smutkem a zklamáním z odchodu milované Pavlíny. Nejvíc jí záleželo na tom, jak se cítí ona. Když přišel Ježíš na svět jako malinké Dítě, kdo se staral o to, jak se cítí, jestli mu není zima? Terezka se rozhodla, ze od té doby už nechce myslet na sebe, ale na druhé. I ona chtěla být jenom taková maličká Terezička, která nemusí být pro druhé „borec“, ale pro Pána Boha je moc důležitá. Jejím prvním „milovaným dítětem“, o jehož záchranu bojovala, byl vrah Pranzini odsouzený na smrt. Terezka se modlila s důvěrou malého dítěte, které věří, že Bůh dobrotivý Otec přece neodmítne upřímné modlitby svého milovaného dítěte. Pranzini se opravdu před smrtí obrátil a s lítostí políbil kříž, který mu kněz podával.

Touha zachraňovat duše od těchto požehnaných Vánoc v Terezce rostla. „Milovat a modlit se za záchranu duší (za kněze a misionáře), a tak sloužit církvi“ je povolání karmelitek. Terezka tak poznala, že život v klášteře karmelitek je cesta i pro ni.

I my jsme zahleděni sami do sebe. A potom nevidíme to dobré, co můžeme pro ostatní vykonat. Naše trápení nám připadá to největší na světe. Litujeme se, že my to máme na světě netěžší. Nejhorší nemoc, nejhorší tresty doma, nejtěžší zkoušení ve škole, nejdelší úkol. Když nejsme středem pozornosti, zdá se nám, že je svět šedý, protože se s námi ve škole právě teď nikdo nebaví, nejsme za „borce/‘ Měli bychom se učit jako Terezka víc zapomínat na sebe. Mnohdy jsou naše starosti v porovnání s ostatními opravdu malicherné – těžký domácí úkol,  odřené koleno, popletená písemka.  Mnozí lidé žijí v těžkém hříchu daleko od Pána Boha.  To je mnohem větší bolest a my můžeme spolu s Terezkou svými modlitbami a drobnými oběťmi pomáhat Pánu Ježíši v zachraňování duší. Na  konci  každého   desátku   růžence  se  modlíme  kratičkou modlitbu: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy…. A přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, kterého Tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ I to je modlitba za záchranu duší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..