23. ODVAHA JÍT DO NEZNÁMA

Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Bojaxhiuova se narodila v roce 1910 ve Skopje (v současné Makedonii). Pocházela z měšťanské rodiny, která se zabývala obchodem. Rodina Bojaxhiuových tak patřila mezi ty bohatší. O peníze neměli nouzi. Měla dva starší sourozence: sestru Age a bratra Lazara. Doma jí říkali GONXHA, což znamená poupě. Jako malá byla baculatá, milá a rozumná dívenka. Když otec náhle zemřel, rodině nastaly zlé časy. Přesto nezapomínali pomáhat lidem, kteří byli ještě chudší než oni sami. Agnes tak byla vychovávána k štědrosti a především k lásce k Bohu. Už ve 12 letech poprvé pocítila touhu stát se řeholnicí. Dozvěděla se, že v Bengálsku (v Indii) působí řád řeholních sester, které pracují ve školách a starají se o vzdělání těch nejchudších. Rozhodnutí pro odchod do řehole nebylo vůbec jednoduché. Agnes si uvědomovala, že jí státní úřady už možná nedovolí vrátit se a navštívit své nejbližší. Blížila se druhá světová válka. Přesto vnímala zvláštní touhu zachraňovat duše v misiích, podobnou jako sv. Terezie z Lisieux. Rozhodla se následovat Krista životem misionářky mezinárodního řádu Loretánských sester. Odcestovala do Indie do města Dárdžilingu. Přijala řeholní jméno sestra Tereza po vzoru sv. Terezie z Lisieux. Přijít do cizího a odlišného prostředí pro ni bylo velmi obtížné. Nejprve se musela začít učit anglicky a některý z indských jazyků, aby se mohla domluvit s místními obyvateli. Musela snášet velké horko, na které nebyla zvyklá. Nebyla však smutná. Věřila, že když něco pro Boha ztrácí, může ho chválit, protože on ji nenechá strádat, ale dá jí všechno, co bude potřebovat. Po devíti letech života v loretánském řádu složila věčné sliby. Podle zvyku loretánského řádu ji od té chvíle náleželo oslovení: „Matka Tereza.“

Každý z nás se v životě dostane do situace, kdy stojí před krokem do neznáma. Víme, že ten krok musíme udělat, ale se strachem stojíme a hojíme se vykročit. To může být situace, kdy měníme bydliště a čeká nás spoustu nového – nová škola, kamarádi, byt. Nebo se rozhodujeme pro další studium, pro své budoucí povolání, ..

Většina lidí uvažuje tak, že srovnává, co ztrácí a co získává. Často všichni míváme strach, že o něco přijdeme, že něco ztratíme – kamaráda, prvenství ve třídě, oblíbenost u paní učitelky, odměnu… Matko Tereza se nebála. Pán Ježíš ji volal do neznáma. Neznala řeč, neznala místní lidi, neznala zemi a její zvyky. Věděla, že ztrácí kontakt s rodinou, kterou už možná vůbec neuvidí. Nezalekla se. Chytila se Pána Ježíše za ruku a Šla. Když i já mám v srdci Pána Ježíše, držím se ho za ruku, co se mi může stát? Kdo mi může ublížit?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..