32. IGNÁC JAKO KAJÍCÍ POUTNÍK, OSVÍCENÍ

Po svém uzdravení se Ignác rozhodl úplně změnit svůj život. Díky své rozhodné povaze nedokázal nic dělat polovičatě. A proto se rozhodl, že začne žít jen pro Boha a že bude jako Boží voják bojovat za Boží království, a tak si dobude nepomíjivé vavříny. Nejprve však chtěl projevit lítost nad dosavadním způsobem života a konat pokání. Vydal se na pouť do Svaté země, aby na místech, kde Pán Ježíš žil a trpěl, mohl Pána Boha prosit za odpuštění. Ignác sám sebe nazval poutníkem, který se stal bláznem pro Krista. Své pokání vzal Ignác opravdu vážně. Neustálými posty a odříkáním si vážně podlomil zdraví. Z těchto zkušeností pak Ignác později vyvodil poučení, že přehnané umrtvování těla činí tělo neschopným k práci, a stává se tak překážkou v duchovním životě. Přesto zažíval veliká pokušení, přepadaly ho zlé myšlenky. Zdálo se mu, že mu zlé hlasy našeptávají, aby se vzdal, že tímto způsobem žít nedokáže. Velmi se trápil. Zanedlouho byl zcela na pokraji svých sil. Byl úplně vyčerpaný. Protože však byl vytrvalý, nevzdával se. Snažil se všechno zlé překonávat, modlil se, ale žádný pokoj do srdce nepřicházel. Až jednoho dne mu Bůh vytoužený pokoj do srdce daroval. Když seděl u řeky Cardoner, zažil Ignác něco zvláštního. Neměl žádné vidění ani zjevení, ale spoustě věcí, které do té doby nechápal, náhle porozuměl. Pochopil, že všechny jeho snahy a boje, posty a odříkání jsou jen malá hrstka oproti tomu, co mu v jediném okamžiku dal Bůh. Bylo mu, jako by se z něho stal nový člověk. Zakusil, že Bůh nenechá bez povšimnutí žádnou dobrou snahu a vytrvalost. Díky tomuto osvícení také poznal, že k tomu, aby se zalíbil Bohu, nezáleží na počtu modliteb a postů. Bůh nepotřebuje, abychom si vymýšleli další dobrovolná trápení. Pochopil, že jeho úkolem je: pomáhat duším, aby poznaly, jaké důsledky má hřích. Král Ježíš hledá spolubojovníky, kteří nejsou zbabělí a neleknou se prvního neúspěchu. Ignác pochopil, že kolem nás je mnoho zla, které on sám na sobě mohl zakusit. A se zlem je potřeba bojovat, stát se vojáky v Boží armádě.

Ignác v důležitém okamžiku svého života pochopil, že Bůh nenechá bez pomoci nikoho, kdo upřímně touží po Bohu, snaží se a chce konat dobro. Byl už téměř zoufalý, myslel si, že se brzy zblázní. Ze své snahy činit pokání, z dlouhé pouti a postů byl zcela vyčerpaný. Zdálo se, že víc už nemůže udělat. Bůh odměnil Ignácovu upřímnou snahu a daroval mu nejen vytoužený pokoj a klid, ale i poznání. I  nám  se  může  stávat  něco  podobného.   Snažíme  se,   dáváme  si  dobrá předsevzetí, ale mnohdy výsledek nestojí za nic, přestože jsme se opravdu upřímně snažili. Kolikrát chceme někoho potěšit, pomoci mu, a nakonec se nám zdá, že jsme napáchali víc škody jak užitku, protože všechno dopadlo jinak, než jsme očekávali. I Ignác se snažil, modlil se, a místo pokoje a radosti zakoušel velká pokušení. Bůh mnohem víc než naše posty, odříkání a hladovění potřebuje milující srdce člověka, který má dobrou vůli. Ale Bůh tak nechává člověka jen prozkoušet v jeho vytrvalosti a upřímnosti. Nenaloží na nikoho víc než je schopen unést. Odmění snahu upřímného srdce. Ignácovi dal nakonec víc, než si vůbec dokázal představit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..