37. HEDVIKA JAKO MANŽELKA A MATKA

Hedvika nevnímala své manželství jen jako politické rozhodnutí svých rodičů, ale přijala ho jako své povolání, své hlavní poslání. Během manželství se jí narodilo celkem sedm dětí, ale dospělostí se dožily jen tři. Přestože měla možnost využít služeb chůvy, nejvíce se svým dětem věnovala ona sama. Věděla, že být dobrou matkou je zvláštní úkol, který jí svěřil Bůh. Své děti vychovávala ve zbožnosti. Sama se za ně neustále modlila a obětovala všechny těžkosti. Hedvika vstávala velmi časně a hned ráno spěchala do kostela na mši svatou. Ačkoli se mohla zúčastnit mše sv. v hradní kapli, chodila v každém ročním období a za každého počasí do kostelů vzdálenějších, aby mohla spojit s poutí i oběť za svou rodinu i za celé knížectví a dát tak svým dětem i poddaným dobrý příklad. Tři děti zemřely Hedvice hned po porodu. Tenkrát bylo běžné, že mnoho malých dětí i novorozeňat umíralo, protože lékařská a ošetřovatelská péče nebyla na takové úrovni jako dnes. Mnoha komplikacím lidé neumělí předcházet a nebyli na ně připravení. Přesto nebylo pro Hedviku lehké rozloučit se s vlastními dětmi a odevzdat je Pánu Bohu. Hedvika nakonec přežila všechny své děti, s výjimkou dcery Gertrudy, A tak byla Hedvika nucena stát u hrobu téměř všech svých dětí. Nikdy však Bohu tuto zkoušku nevyčítala, nezatrpkla, nezlobila se pro nespravedlivý úděl. Trpělivě všemi bolestmi matky procházela a přijímala je po vzoru Panny Marie Bolestné. I když manželství Hedviky a Jindřicha bylo politicky sjednané, bylo požehnané, Hedvika ctila svého muže a vždy při něm stála. Nebyli to jeho rádcové, vojsko, poddaní či šlechtici, ale věrná manželka Hedvika, kdo mu byl největší oporou. Hovořili spolu o vladařských í politických záležitostech. Byla to především Hedvičina zásluha, že první část své dlouhé vlády strávil Jindřich v míru a zabýval se zakládáním kostelů, klášterů a osídlením země.

Hedvika se mohla věnovat přepychovému životu: návštěvám, péči o svou krásu nebo zábavě. Ona se však rozhodla věnovat svůj čas rodině. Věděla, že rodina je pro každého velký, nezasloužený dar. I my bychom měli Pánu Bohu často děkovat za své rodiče, sourozence, babičky a dědečky… Udělejme radost nějakou drobností svým nejbližším v rodině: třeba tím, že krásně prostřeme – stůl, namalujeme obrázek, umyjeme po nedělním obědě nádobí… A nezapomeňme svým blízkým říct, že je máme rádi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..