V hmotě kostela s osou východ – západ jsou dochovány románské prvky původně plochostropé lodi, zejména západní obvodní zeď stavěná z tesaných kvádříků. Ve zdivu na severní straně se nachází dvě, na jižní straně pak jedno původní románské okno. Památkou mimořádného významu v rámci celého zdejšího regionu je pak především dochovaný románský portál v severní zdi o šířce 520 cm a výšce 445 cm, který dříve zdobil hlavní vchod do kostela. Je alsaského původu ve tvaru čtyř sloupků se šikmo kanelovanými dříky, dole zakončenými patkou s nárožním drápkem. Každá z hlavic má jiné plastické řešení. Portál je nejčastěji datován do doby výstavby celého kostela, tzn., že byl vytvořen pravděpodobně někdy kolem roku 1230. Součástí románské stavby byla i věž, později znovu vystavěná v letech 1583-84, kdy k ní bylo také přidáno vnější točité schodiště. Roku 1619 byla k objektu přistavěna severní předsíň zvaná „Žebračka“, čímž byl původní románský portál ukryt do interiéru kostela.
Kostel byl poničen několika požáry v letech 1634, 1635 a 1747. Největší škody způsobil požár v roce 1747, kdy byla zničena kostelní střecha, další dřevěné části kostela i s varhanami, a vyhořela také fara. Po tomto požáru následovala obnova kostela a jeho zásadní barokní přestavba, která probíhala v letech 1749-1754, patrně podle projektu biskupského architekta Ignáce Josefa Cyraniho z Bolleshausu. Při ní byla zbořena původní románská apsida (presbytář), chrámová loď byla rozšířena a původní plochý strop byl nahrazen klenbou. Kostel přestavbou získal dispozici, kterou má až do dneška, s výjimkou hlavního vchodu, jenž byl tehdy ještě zachován původním románským portálem. Nový (dnešní) hlavní vstup pod věží byl vybudován až v roce 1780, a to v souvislosti se slavnostním svěcením oltářů, které vykonal olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee v srpnu téhož roku. Tento klasicistní portál byl později ještě završen moderním štítem s polopostavou Krista – Vykupitele od sochaře Julia Pelikána vytvořenou v roce 1937. Pelikán tehdy souběžně zhotovil také dvě boční desky při vstupu s reliéfy sv. Cyrila a Metoděje. Výraznou vnější vizuální změnu doznal kostel ještě v letech 1869-1870, kdy byla kostelní věž přistavěna a nejvyšší podlaží.
Dnes je tedy kostel podélně orientovanou jednolodní stavbou s odsazeným kněžištěm, k jehož severní zdi přiléhá sakristie s oratoří v patře, s nestejně širokou lodí a s hranolovitou věží. Věž je přístupná zvenčí přístavkem s točitým schodištěm ze severní strany. Mezi tímto schodištěm a opěrným pilířem věže se nachází kaplička s výklenkem, v němž byla dříve umístěna dřevěná socha Madony s Ježíškem na půlměsíci pocházející z počátku 17. století, tzv. „Panna Maria ve výklenku“ (v roce 2004 bylo dokončeno její restaurování, v současnosti z důvodu ochrany v této venkovní kapličce umístěna není). Kostel obklopoval hřbitov, zrušený v roce 1785 a přemístěný na (tehdejší) okraj města. Kolem původního hřbitova býval val i příkop, přes nějž se ještě po roce 1615 stavěly lávky; val dříve připomínaly i názvy sousedních ulic. Ve venkovním areálu v okolí kostela je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1731 (u severní brány, nedaleko márnice), dále barokní kříž s ukřižovaným Kristem a sv. Kajetánem z doby kolem roku 1700 (před západním průčelím kostela) a také další socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1880 (mezi farou a říčkou Rusavou).
V těsném sousedství kostela se nachází památkově chráněný areál fary, tvořený samotnou farní budovou, objektem kaplanky a hospodářskými budovami. Celý komplex získal dnešní podobu v průběhu 18. století, vzhled samotné fary pochází z roku 1852, kdy byla opatřena charakteristickou nízkou valbovou střechou.
Největší stavební akcí na kostele za poslední desetiletí byla generální oprava kostelní střechy, realizovaná v letech 2018-2019. Celá tato investiční akce zahrnovala především kompletní výměnu střešní krytiny a rovněž výměnu části krovů napadených dřevomorkou. Celkové náklady na opravu dosáhly přibližně 13 milionů Kč.
Interiér kostela
Vnitřní prostory kostela souvisí s dobou jeho barokizace. Na ní se podílela hlavně dílna českého sochaře a štukatéra Františka Ondřeje Hirnleho (1726-1773) a také malíř Jan Ondřej Nevídal (asi 1709-1773). Hlavní oltář je z bělavého moravskoslezského mramoru s dvěma cherubíny. Jeho součástí je bohatě členěná sloupová architektura z doby baroka. V ní je umístěna novější plastika patrona kostela sv. Václava z roku 1934, od olomouckého sochaře Rudolfa Doležala st., a nad ní je původní obraz sv. Ludmily. O cyrilometodějské úctě svědčí umístění soch obou věrozvěstů po stranách oltáře, vytvořených někdy před rokem 1800. Čtyři boční oltáře jsou provedeny ve stejném slohu jako hlavní oltář. Autorem monumentálního obrazu Nanebevzetí Panny Marie na prvním vedlejším oltáři vlevo – při pohledu z lodi směrem k presbytáři – je zmíněný malíř Nevídal (po roce 1770). Na protější straně se nachází oltář sv. Kříže. Oba tyto oltáře byly zbudovány v souvislosti s barokní přestavbou kostela, v polovině 50. let 18. století. Zadní boční oltáře jsou poněkud mladší – z konce 70. let 18. století. Oltář vlevo nese obraz Smrt sv. Josefa (z druhé pol. 19. století), protější oltář je pak zasvěcen sv. Janu Nepomuckému.
Křtitelnice má barokní plastiku a byla písemně doložena již k roku 1668. Kazatelna je dřevěná, zhotovená v roce 1734. Kostelní lavice z konce 18. století mají zdobená čela i bočnice. Křížová cesta je z roku 1848. Zajímavostí je i sedm párů cechovních postavníků z druhé poloviny 19. století, které se v současnosti nacházejí na kůru. Během 20. století došlo také ke dvěma velkým změnám u kostelních varhan. Nejprve zde v roce 1941 postavil nové varhany varhanář Josef Melzer z Kutné Hory. V roce 1986 pak provedlo Varhanářství Brno – Bohunice (součást Dřevopodniku města Brna) velkou přestavbu varhan, včetně výměny hracího stolu a zmenšení prospektu. V současnosti jsou varhany vybaveny pneumatickou trakturou, mají dva manuály a 23 rejstříků.
Pod podlahou kostela, přibližně na úrovni předních lavic ve středové části před presbytářem, se nachází krypta, která byla zbudována v souvislosti s barokní přestavbou kostela v první polovině padesátých let 18. století. Do krypty byl v roce 1756 pohřben tehdejší farář Kryštof Kořiske, v pozdějších letech už zřejmě nebyla nevyužívána. V současnosti je krypta prázdná a nepřístupná, původní vchod byl totiž překryt kostelní dlažbou, naposledy v devadesátých letech 20. století.
Ve věži jsou zavěšeny tři zvony: dva velké a jeden malý zvonek – umíráček. Tato trojice zvonů je pak doplněna ještě čtvrtým zvonkem, tzv. „sanktusákem“, zavěšeným v sanktusníku – věžičce nad presbytářem kostela. Nejstarším a nejcennějším hulínským zvonem je jeden ze dvojice velkých zvonů, jehož vznik je podle vyobrazeného rodového znaku olomouckého biskupa Jana Dubravia datován do doby jeho episkopátu, tedy do rozmezí let 1541–1553. Zvon má kromě uvedeného znaku na sobě ještě nápis: Verbum Domini manet in aeternum (Slovo Páně trvá navěky). Druhý velký zvon nese jméno patrona kostela sv. Václava a byl ulit v roce 1950 v národním podniku ZUKOV Česká u Brna (původně slévárenská firma zvonaře Ing. Rudolfa Manouška ml.). Kromě výše uvedeného renesančního zvonu se dochoval i druhý původní hulínský zvon, původně zasvěcený Panně Marii a sv. Václavu, který byl ulit v roce 1631 v Uherském Brodě. Tento zvon v roce 1895 odkoupil od místní farnosti tehdejší hulínský farář P. Josef Potůček pro nově budovaný kostel v jeho rodišti Žeranovicích, kde se zvon nachází až doposud.
