Dnešní památka navazuje na předešlý
svátek Všech svatých. Soustředíme se na zemřelé toužící po naší pomoci, aby
mohli patřit mezi svaté v nebi. Církev na své zemřelé vždy pamatovala
modlitbou a každé slavení mše svaté obsahuje i vzpomínku na mrtvé.
Po ustanovení „Všech svatých“ na 1.
listopad se v západní církvi následujícího dne pozvolna začala slavit i
výroční vzpomínka na zemřelé. Slavení této vzpomínky zavedl v r. 998
benediktinský opat Odilo z Cluny. Postupně se rozšířila, roku 1300 byla
údajně schválena v Římě. Papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil r. 1748.
K rozšíření na celou církev došlo však až v roce 1915.
Od všech památek světců se tato liší
tím, že při této památce nejde o obdarování nás samých, ale těch, které si
připomínáme. Je to den milosrdenství, které je očekáváno od nás. Den,
v němž máme napodobit Boží milosrdenství a někomu otevřít nebe. Jde o
získávání plnomocných odpustků, které můžeme získávat duším v očistci po
celý týden listopadového oktávu.
V tento den chodí ke hrobům
věřící i nevěřící, nosí na ně květiny a zapalují svíčky – což je naše symbolika
věčného života a vyjádřené přesvědčení, že život smrtí nekončí. V tom je
naše naděje. „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás
zaslíbení věčného života; vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale
ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe
domov věčný.“